←  Judges (5/21)  →
1. Onoho dne zpívala Debora a Barák, syn Abinoamův, tuto píseň:
2. Vůdcové když vedou v Izraeli, když jeho lid je ochotný - veleben budiž Hospodin!
3. Slyšte to, králové, vladaři, naslouchejte, já Hospodinu zazpívám, Hospodinu, Bohu Izraele, chci zpívat žalm!
4. Když vytáhls, Hospodine, ze Seíru, z edomské pláně když kráčel jsi, země se třásla, nebesa dštila, z mraků voda padala.
5. Před Hospodinem se třásly hory, před Hospodinem ze Sinaje, před Bohem Izraele.
6. Za dnů Šamgara, syna Anatova, za dnů Jaeliných zpustly silnice a ten, kdo na cesty vydával se, stezkami klikatými šel.
7. Opuštěni byli sedláci v Izraeli, opuštěni, než jsi, Deboro, povstala, než matka v Izraeli povstala.
8. Bůh určil vůdce nové, když v branách byly boje. Najde se ale štít nebo kopí mezi čtyřiceti tisíci v Izraeli?
9. Srdcem jsem s těmi, kdo velí Izraeli, s těmi z lidu, kdo jsou ochotní - veleben budiž Hospodin!
10. Vy jezdci na plavých oslicích, kteří sedíte v sedlech zdobených, vy, kdo se ubíráte cestami - rozvažujte.
11. Slyšte hlas pěvců, co mezi napajedly vyprávějí o Hospodinových vítězstvích, o vítězstvích izraelských sedláků. Tehdy opět lid Hospodinův k branám sestoupil.
12. Vzhůru, vzhůru, Deboro, vzhůru, vzhůru, píseň pěj! Povstaň, Baráku, synu Abinoamův, chop se zajatců!
13. Zbytek vznešených tehdy sestoupil, Hospodinův lid ke mně sestoupil proti udatným.
14. Z Efraima ti, kdo Amaleka vykořenili, tvému lidu byl v patách Benjamín, z Machira sestoupili ti, kdo velí, ze Zabulona, kdo nosí velitelskou hůl.
15. Vůdcové z Isachara při Deboře byli, Isachar držel s Barákem, když poslán byl tehdy do údolí, hned za ním šel. V Rubenových rodech byly velké domluvy.
16. Pročpak jsi zůstal mezi ohradami? Abys poslouchal dobytka bučení? V Rubenových rodech byly velké omluvy.
17. Gileád vězel v Zajordání a Dan - proč stěhoval se k lodím? Ašer si zůstal na pobřeží, u svých přístavů hoví si.
18. Zabulon je lid, jenž pohrdá smrtí, Neftalí na bojiště vyrazil!
19. Přišli králové, bojovali, bojovali tehdy králové kanaánští v Taanachu u megidské vody, stříbro za kořist však neměli.
20. Z nebe se do boje daly hvězdy, proti Siserovi válčily ze svých drah.
21. Kíšonský potok ty krále smetl - valící se proud potoka Kíšonu. Šíje silných pošlapej!
22. Jaký dusot kopyt koní, prudký, prudký hřebců trysk!
23. "Proklejte Meroz," praví anděl Hospodinův, "jeho obyvatele vydejte prokletí, za to, že nepřišli na pomoc Hospodinu, na pomoc Hospodinu proti udatným!"
24. Požehnaná mezi ženami buď Jael, manželka Kenijce Chebera, požehnaná buď mezi ženami ve stanech!
25. Požádal o vodu, dala mu mléko, ve vzácné číši přinesla smetanu.
26. Levou rukou sáhla po kolíku, pravicí po těžkém kladivu. Dala Siserovi ránu, rozbila hlavu, spánky skrz naskrz probila.
27. K nohám jí klesl, svalil se a ležel, k nohám jí klesl, svalil se, tam, kde klesl, svalil se zavražděn.
28. Za oknem vyhlíží matka Siserova, za okenní mříží naříká: Proč už tak dlouho jeho vůz nejede? Proč se zvuk jeho vozů tak dlouho zdržuje?
29. Odpovídají její nejmoudřejší kněžny to, co si sama opakuje dokola:
30. Jistě jdou po kořisti, jistě se dělí, jedna dvě ženské pro každého hrdinu! Barevné látky - kořist pro Siseru, kořist barevných látek, samá výšivka, jedna dvě vyšívané látky co kořist na má ramena.
31. Takto ať, Hospodine, zhyne každý, kdo je tvůj nepřítel! Ti, kdo tě milují, ať jsou však jako slunce, když vychází v síle své! Země pak měla mír čtyřicet let.
←  Judges (5/21)  →