← Job (41/42) → |
1. | Nikdo proti němu nemá žádnou naději, pouhý pohled na něj člověka porazí. |
2. | Nikdo se neosmělí, aby ho vydráždil - kdo by se tedy proti mně postavil? |
3. | Kdo mě chce vyzvat, ať mu zaplatím? Všechno pod nebem je mým vlastnictvím! |
4. | Nechci pomlčet o jeho údech, o jeho síle a skvělé postavě: |
5. | Kdo ho z jeho pláště vysvlékne? Kdo pronikne jeho dvojité pancíře? |
6. | Vrata jeho tlamy kdopak rozevře? Jeho zuby všude kolem šíří děs! |
7. | Řady šupin si nese na hřbetě, jako pečetí jsou pevně spojené. |
8. | Jedna přiléhá ke druhé, ani vzduch mezi nimi neprojde. |
9. | Jsou k sobě navzájem těsně semknuté, drží pohromadě, nic nerozdělí je. |
10. | Když si odfrkne, jako když třeskne blesk, úsvit se rozzáří pod jeho pohledem. |
11. | Z jeho tlamy září pochodeň, roj jisker létá kolem něj. |
12. | Dým se mu valí od nozder, jako když rákos hoří pod kotlem. |
13. | Svým dechem rozžhaví uhlí řeřavé, jeho tlama šlehá plamenem! |
14. | Síly je plná jeho šíje a předchází ho děs. |
15. | Svaly mu pevně drží na těle, tvrdé jak slitina - nezachvějí se. |
16. | Srdce má tvrdé na kámen, jak spodní žernov tvrdé je. |
17. | Když se zvedne, bojí se i bohové, když sebou trhne, jsou strachy bez sebe. |
18. | Zasáhnout ho mečem je zcela zbytečné, stejně tak kopím, šípem či oštěpem. |
19. | Železo je pro něj slámě podobné, bronz považuje za dřevo trouchnivé. |
20. | Šípy ho nezaženou na útěk, kamenů z praku si všímá jako plev. |
21. | Za stébla slámy považuje kyje, mávání šavlí směje se. |
22. | Ostré střepy mu rostou na břiše, stopu nechává jak brány blátem vláčené. |
23. | Hlubina kvůli němu jako v kotli vře, moře pění jak voňavkářův kelímek. |
24. | Ve vodě za ním brázda třpytí se, jako by šediny narostly hlubině. |
25. | Nikdo na zemi mu není podoben - je stvořen zcela bez bázně. |
26. | Na všechno povýšené svrchu dívá se, všem pyšným šelmám kraluje!" |
27. | - - - |
28. | - - - |
29. | - - - |
30. | - - - |
31. | - - - |
32. | - - - |
33. | - - - |
34. | - - - |
← Job (41/42) → |