←  Job (20/42)  →
1. Sofar Naámský mu na to řekl:
2. "Na tohle musím odpovědět, to přece nejde vydržet!
3. Když slyším tolik důtek a urážek, můj moudrý duch mi vnuká odpověď:
4. Víš přece sám, že odjakživa, už co byl člověk na zem postaven,
5. radost ničemů je velmi krátká, štěstí bezbožných je chvilkové.
6. I kdyby jeho hrdost k nebi dosáhla a hlavou oblaků se dotýkal,
7. jak vlastní lejno zmizí napořád - ‚Kam se poděl?' se jeho známí budou ptát.
8. Jako sen odletí a bude ten tam, bude zapuzen jak noční vidina.
9. Oko, jež vídalo ho, už ho nespatří, nebude k nalezení ve svém obydlí.
10. Jeho děti budou muset odškodnit chudáky, vlastníma rukama majetek navrátit.
11. Mladická síla, jíž měl plné kosti, do prachu ulehne spolu s ním.
12. I když mu zlo chutná v ústech sladce, i když je chová pod jazykem,
13. i když je vychutnává, nemá naspěch, i když je převaluje na patře,
14. v útrobách mu ale ten pokrm zhořkne, promění se mu v hadí jed.
15. Vše, co spolykal, musí vyzvracet, Bůh mu to bohatství z břicha vyžene.
16. Bude nasávat hadí jed, jazyk zmijí ho zabije.
17. Nikdy nezažije proudy oleje, nebude se koupat v medu a smetaně.
18. To, co ukořistil, vrátí netknuté, neužije to, co získal obchodem.
19. To proto, že chudákům bořil chýše a zabíral domy, které nestavěl.
20. Svoji hladovost neuměl utišit, a proto neunikne vlastní chtivosti.
21. Nezbude nic, co by pohltil, už nepotrvá jeho blahobyt.
22. Uprostřed nadbytku přijde do úzkých, bída se na něj vrhne ze všech sil.
23. Zatímco on si břicho cpe, Bůh na něj sešle vroucí hněv - zaplaví ho svým deštěm střel!
24. Na útěku před železnou zbraní zasažen bude lukem bronzovým.
25. Ze zad mu náhle trčí šíp a jeho špice se žlučí skví. Kdejaká hrůza ho dostihla,
26. na jeho poklady čeká černá tma. Pohltí ho oheň, jenž nebyl rozdmýchán, cokoli zůstalo u něj doma, spolyká.
27. Nebesa odhalí jeho vinu, země se postaví proti němu.
28. Jeho dům odnese povodeň, proud ho zachvátí v soudný den.
29. Takový osud dává Bůh ničemům, takové dědictví jim určil Bůh!"
←  Job (20/42)  →