| Ecclesiastes (1/12) → |
| 1. | Slova Kazatele, syna Davidova, krále v Jeruzalémě. |
| 2. | Marnost nad marnost! řekl Kazatel. Marnost nad marnost, všechno je marnost! |
| 3. | K čemu je člověku všechno to pachtění, kterým se pachtí pod sluncem? |
| 4. | Jedno pokolení odchází a jiné přichází, země však nehnutě trvá navěky. |
| 5. | Slunce vychází a znovu zapadá, aby chvátalo tam, odkud vyjít má. |
| 6. | Severní vítr se mění v jižní, sem a tam točí se, tam a sem, kolem dokola stále vrací se. |
| 7. | Veškeré řeky do moře míří, moře se ale nepřeplní. Tam, odkud pramení, se řeky vrací, aby pak odtamtud znovu plynuly. |
| 8. | Jak jen jsou úmorné všechny ty věci, člověk to ani nemůže vyslovit! Oko se pohledem nikdy nenasytí, ucho se nenaplní slyšením! |
| 9. | Co bylo dříve, to zase bude, to, co se dělo, se bude dít. Není nic nového pod sluncem. |
| 10. | Copak je něco, o čem se dá říci: Pojď se podívat na něco nového? Vždyť to tu bylo už celé věky, bylo to na světě dávno před námi! |
| 11. | Není památky po našich předcích, tak jako nebude po našich potomcích: Ani památky nezbude po nich mezi těmi, kdo je nahradí. |
| 12. | Já Kazatel jsem byl izraelským králem v Jeruzalémě. |
| 13. | Rozhodl jsem se vynaložit svou moudrost, abych vyzkoumal a vyzkoušel vše, co se děje pod nebem - takový bídný úkol totiž dal Bůh lidem, aby se jím zabývali. |
| 14. | Viděl jsem vše, co se děje pod sluncem, a hle, všechno je marnost a honba za větrem. |
| 15. | Co je křivé, se narovnat nedá, co chybí, se nedá nahradit. |
| 16. | Pomyslel jsem si: Hle, nabyl jsem moudrosti a převýšil všechny, kdo vládli Jeruzalému přede mnou. Protože jsem pojal tolik moudrosti a vědění, |
| 17. | rozhodl jsem se okusit moudrost, okusit také hloupost a ztřeštěnost. Poznal jsem ale, že je to honba za větrem. |
| 18. | Čím více moudrosti, tím více mrzutosti; kdo množí vědění, množí žal. |
| Ecclesiastes (1/12) → |