←  Psalms (78/150)  →
1. Poučný žalm Asafův. Naslouchej, lide můj, mému učení, slov, která mluvím, všímej si.
2. V podobenstvích k tobě promluvím, abych ti odhalil dávná tajemství.
3. Slyšeli jsme a sami víme, co nám vyprávěli naši otcové.
4. Jejich dětem to nezatajíme, dalšímu pokolení budem vyprávět o chvále Hospodinově, o jeho síle, o zázracích, jež učinil.
5. Svědectví stvrdil Jákobovi, Izraeli svěřil učení, o kterém přikázal otcům našim, aby je předávali synům svým,
6. aby je poznalo budoucí pokolení, i děti, jež se teprv narodí, aby zas učily svoje potomky:
7. Ať v Bohu skládají svoji naději, ať nezapomínají, co učinil, a dodržují jeho příkazy!
8. Ať nejsou jako jejich otcové, pokolení vzpurné a svéhlavé, pokolení se srdcem nestálým a s duchem Bohu nevěrným!
9. Synové Efraimovi, zdatní lukostřelci, v den bitvy se dali na útěk.
10. Nedodrželi smlouvu Boží, odmítli se řídit jeho Zákonem.
11. Zapomněli na jeho mocné činy, na zázraky, jež jim projevil.
12. Před jejich otci konal zázraky, v Egyptě, na poli soanském.
13. Rozdělil moře, převedl je, vody postavil jako hromady.
14. Oblakem svým je vodil ve dne, ohnivým světlem za nocí.
15. Rozlomil skály v poušti, jak z hlubin bezedných dal jim pít.
16. Ze skály nechal potoky proudit, jež v řeky rozvodnil.
17. Oni však proti němu stále hřešili, na poušti Nejvyššího dráždili!
18. Pokoušeli Boha v srdcích svých, podle své chuti pokrm žádali.
19. Mluvili proti Bohu se slovy: "Copak Bůh prostře stůl na poušti?
20. Udeřil sice do skály, mohutným potokem vody tryskaly - chleba nám ale dát jistě neumí, může snad svému lidu maso opatřit?"
21. Hospodin slyšel to a hněval se, proti Jákobovi vzplanul plamenem, vykypěl hněvem na Izrael.
22. Ačkoli Bohu nevěřili a nedoufali v jeho spasení,
23. přesto dal příkaz oblakům shůry, otevřel nebeské průduchy.
24. Skrápěl je manou, aby jedli, dal jim nebeské obilí!
25. Lidé okusili andělský chleba, poslal jim jídla dosyta!
26. Východní vítr na nebi vát nechal, vítr od jihu svou mocí hnal.
27. Masem jak prachem zasypal je, množstvím ptáků, jako je písku u moře.
28. Doprostřed tábora je nechal padat, na jejich stany kolem dokola.
29. Jedli a hojně se nasytili, dal jim to, po čem bažili.
30. Ještě svou lačnost ani neukojili, ještě měli jídlo v ústech svých,
31. když Boží hněv vzkypěl proti nim! Pobil mezi nimi ty nejvypasenější, výkvět Izraele porazil!
32. Oni však hřešili stůj co stůj a nevěřili jeho zázrakům.
33. Proto své dny skončili v marnosti, když jejich léta zkrátil hrůzami.
34. Když je však hubil, pilně ho hledali, vraceli se a Boha sháněli.
35. Na Boha vzpomněli si, že býval jejich skála, jejich vykupitel že byl Bůh Nejvyšší.
36. Pochlebování pak měli plná ústa a na jazyku lži.
37. Upřímní k němu nebyli v srdci, jeho smlouvě byli nevěrní.
38. On však byl soucitný - nezahladil je a jejich viny stále odpouštěl. Svůj hněv často odvracel od nich, všechnu svou zuřivost nechtěl probouzet.
39. Pamatoval na to, že jsou smrtelní, vánek, jenž odvane a už se nevrátí.
40. Kolikrát jen ho v poušti dráždili, jakou ho v pustině trápili bolestí!
41. Znovu a znovu Boha pokoušeli, Svatého izraelského rmoutili!
42. Na jeho sílu nepamatovali, na den, kdy je vykoupil ze soužení.
43. Na den, kdy Egyptu dal svá znamení, na soanském poli když zázraky působil.
44. Jejich řeky tehdy ve krev obrátil, ze svých potoků se napít nemohli!
45. Mračno much poslal, aby je žraly, a také žáby, aby je hubily.
46. Jejich úrodu housenkám vydal, plod jejich práce kobylkám.
47. Kroupami jejich révu pobil, jejich fíkovníky zničil mráz.
48. Na jejich stáda dopustil krupobití, na jejich dobytek palčivý žár.
49. Planoucí hněv svůj poslal na ně, prchlivost, zlobu a soužení, anděly zkázy na ně dopustil!
50. Otevřel průchod pro svůj hněv, před samou smrtí je nešetřil, morové ráně je všechny vystavil.
51. V Egyptě pobil všechno prvorozené, ten výkvět mládí ve stanech Chamových.
52. Svůj lid pak vyvedl tak jako ovce, jako stádo je v poušti provázel.
53. Vodil je bezpečně, takže se neděsili, nad jejich nepřáteli se vody zavřely.
54. Takto je dovedl až ke své svaté zemi, k hoře, již dobyl svojí pravicí.
55. Pohany vyhnal před jejich tváří, losem jim rozdělil jejich dědictví, izraelské kmeny doma usídlil.
56. Oni však Boha dráždili a pokoušeli, na svědectví Nejvyššího nedbali.
57. Zrádně se odvrátili jako otcové jejich, tak jako křivý luk minuli cíl.
58. Popouzeli ho svými výšinami, rozzuřili ho svými modlami!
59. Bůh to vše slyšel a ve svém hněvu Izrael tehdy zcela zavrhl.
60. Tehdy opustil svůj příbytek v Šílu, stan, v němž mezi lidmi přebýval.
61. Do zajetí dal padnout svoji sílu, svou slávu nechal v rukou nepřátel.
62. Svůj lid tehdy vydal napospas meči, na své dědictví se rozhořčil.
63. Jejich mladíky pohltil oheň, jejich pannám nezazněly písně svatební.
64. Jejich kněží tehdy padali mečem, jejich vdovy plakat nemohly.
65. Tehdy Pán procitl tak jako ze snu, jako bojovník, jenž byl vínem rozjařen.
66. Tehdy své nepřátele zasáhl vzadu, vydal je věčné pohaně!
67. Zavrhl sice Josefův stan, Efraimův kmen si nevybral,
68. Judův kmen ale vyvolil - horu Sion, kterou si oblíbil.
69. Svatyni jako nebesa si tam postavil a jako země, již upevnil navěky.
70. Vyvolil svého služebníka Davida, vzal ho od ovcí v ohradách.
71. Povolal ho od ovcí s jehňaty, aby pásl Jákoba, jeho lid, totiž Izrael, jeho dědictví.
72. On je pak pásl se srdcem oddaným, vodil je dovedností rukou svých.
←  Psalms (78/150)  →