← Lamentations (4/5) → |
1. | Ach, jak zašlo lesklé zlato, ryzí kov už se netřpytí! Drahé kamení rozmetáno na každém nároží! |
2. | Synové Sionu bývali kdysi nad zlato vzácnější - teď jsou však levní jako džbány, jak nádobí, co hrnčíř vyrobil! |
3. | I šakalí matky nastavují prsy, aby své mladé krmily, můj lid je ale k svým dětem krutý tak jako pštrosi na poušti. |
4. | Kojenci na patro se lepí jazyk vyprahlý; o chleba prosí malé děti, a nikdo se s nimi nedělí. |
5. | Ti, kdo se lahůdkami živili, teď živoří v ulicích. Ti, kdo si šarlat oblékali, se přehrabují v odpadcích. |
6. | Trest mého lidu je ještě větší, než co zasloužila Sodoma - ta byla vyvrácena v jedinou chvíli, aniž se ruka pohnula! |
7. | Zasvěcení tu bývali čistější než sníh, nad mléko bělejší. Těla měli ruměná jako rubíny, jako by byli ze safíru broušeni. |
8. | Teď jsou však černější než saze, k nepoznání jsou v ulicích; kůže jim přischla ke kostem, jako dřevo jsou svraštělí. |
9. | Kdo padli mečem, jsou na tom líp než ti, kdo hladem padají; ti, kdo vykrváceli na svá zranění, než ti, kdo nemají co sklidit na poli. |
10. | Soucitné ruce žen vařily vlastní děti - ty byly jejich pokrmem, když byl rozdrcen můj lid. |
11. | Hospodin naplno projevil svůj hněv, dal průchod svému zuření. Zapálil na Sionu oheň, jenž pohltil jeho základy. |
12. | Nevěřili by zemští králové a nikdo z vládců světa, že vejde zapřisáhlý nepřítel do bran Jeruzaléma. |
13. | To kvůli hříchům jeho proroků, kvůli vinám jeho kněží - těch, kdo prolévali v jeho středu krev nevinných! |
14. | Jak slepí bloudili v ulicích zbroceni krví prolitou; nikdo se neodvážil ani dotknout jejich rouch. |
15. | "Z cesty! Nečistý!" křičeli na ně. "Z cesty, z cesty! Nedotýkejte se!" A když teď bloudí tam a sem, národy říkají: "Už je tu nechceme!" |
16. | Hospodin sám je rozptýlil, už na ně ani nepohlédne; nikdo nebere ohled na kněží, nikdo nešetří ani starce. |
17. | Oči jsme napínali, až nás bolely, marně jsme pomoc čekali. Ze svých věží jsme vyhlíželi lid, jenž nebyl s to nás zachránit. |
18. | Sledovali naše kroky, nemohli jsme ani vyjít ven. Přišel náš konec, dny se naplnily, ano, náš konec nadešel. |
19. | Naši pronásledovatelé byli rychlejší než orli na nebi. Po horách nás honili, číhali na nás na poušti. |
20. | Hospodinův pomazaný, náš vlastní dech, byl v jejich pasti polapen - a my jsme mysleli, že nám dá stín, v němž budeme žít mezi národy! |
21. | Raduj se a vesel, Dcero edomská, jež bydlíš v zemi Úc. I ty se však dočkáš kalicha - opiješ se a svlékneš donaha! |
22. | Tvůj trest vyprší, Dcero sionská, už nezůstaneš v zajetí. Ty, Dcero edomská, však budeš ztrestána, tvůj hřích se brzy odhalí! |
← Lamentations (4/5) → |