← Job (37/42) → |
1. | Při tom pomyšlení se mé srdce děsí, jako by mi chtělo z hrudi vyskočit. |
2. | Jen si poslechněte jeho hlas hromový, dunění, jež z úst mu vychází! |
3. | Pod celým nebem je nechá znít, i kraje světa svým bleskem ozáří. |
4. | Vzápětí burácení zní, hřímá svým hlasem vznešeným; když zazní jeho hlas, nic ho nezdrží. |
5. | Podivuhodně Bůh svým hlasem hřmí, působí divy nad naše chápání. |
6. | Sněhu poroučí: ‚Padej k zemi,' lijáku velí: ‚Buď průtrží!' |
7. | Všem lidem tehdy ruku zadrží, aby každý smrtelník znal jeho jednání. |
8. | I zvěř tehdy zalézá do skrýší a zůstává ležet v peleších. |
9. | Jen vichřice vychází ze své komnaty a severák s sebou zimu přináší. |
10. | Bůh tvoří led svým dechnutím, na širých vodách mrznou hladiny. |
11. | Oblaka vláhou obtíží, mračna rozhání bleskem svým. |
12. | Ta krouží sem a tam pod jeho vedením, aby plnila jeho příkazy kdekoli na zemi. |
13. | Ať už jeho zemi nesou trest či slitování, on dá, aby nalezla svůj cíl. |
14. | Naslouchej tomu, Jobe, zastav se, o Božích divech přemýšlej. |
15. | Rozumíš, jak Bůh oblaka vede, jak na nich rozsvěcuje blesk? |
16. | Rozumíš rovnováze mračen, všem divům Toho, jenž zná vše? |
17. | Ty, který ve svých šatech pečeš se, když pod jižním vánkem ztichne zem, |
18. | můžeš s ním roztáhnout mraky po obloze pevné jak zrcadlo z bronzu ulité? |
19. | Pouč nás tedy, co mu máme říct - pro tmu si neumíme ani řeč připravit! |
20. | Má se mu oznámit, že chci promluvit? Chce si někdo říkat o vlastní zničení? |
21. | Do slunce přece také nikdo nehledí, když jasně září na nebi, poté co vítr mraky rozptýlil. |
22. | Od severu vychází zlatý třpyt, ohromnou slávou Bůh se obklopil! |
23. | Všemohoucí je nám nedosažitelný; v moci a soudu je veliký, bohatý ve spravedlnosti, nečiní příkoří. |
24. | Toto je důvod, proč jej lidé ctí, i když ho ani mudrcové nevidí." |
← Job (37/42) → |