| ← Job (30/42) → |
| 1. | Teď se mi ale vysmívají ti, kdo jsou mladší nežli já - ti, jejichž otcům bych býval nesvěřil ani ovčáckého psa! |
| 2. | Síla jejich rukou k čemu mi může být? Jejich zmužilost je dávno pryč. |
| 3. | Nouzí a hladem vyzáblí vyprahlou zemí se toulají, nocí zkázy a pustoty. |
| 4. | Mezi křovím sbírají listy lebedy, kořínky jalovce se chtějí nasytit. |
| 5. | Lidé je ze svého středu vyhnali, křičí za nimi jak za zloději. |
| 6. | Ve strmých roklích bydlet musejí, v děrách do země a v jeskyních. |
| 7. | Hýkají jako osli ve křoví, spolu se choulí pod kopřivy - |
| 8. | hlupáci, kteří ani jméno nemají, kteří jsou ze země bičem vyhnáni! |
| 9. | Teď ale o mně skládají písničky, stal jsem se pro ně příslovím. |
| 10. | Už zdálky jsem jim odporný, plivat do tváře se mi nestydí. |
| 11. | Když Bůh můj provaz potupně povolil, i oni odhodili všechny zábrany. |
| 12. | Lůza povstává po mé pravici, nohy mi chtějí podrazit, připravují cesty, aby mě zničili. |
| 13. | Mou stezku rozkopali, na mojí zkáze pracují a nikdo jim v tom nebrání. |
| 14. | Širokou průrvou pronikají, jak záplava se valí troskami. |
| 15. | Všechny ty hrůzy se na mě vrhly, mou důstojnost jako by vichr uchvátil, jak oblak rozplynulo se mé bezpečí. |
| 16. | Teď už mě ale duše opouští, zmocňují se mě dny soužení. |
| 17. | Bůh ve mně v noci drtí kosti, bolest mě sžírá, nedá se utišit. |
| 18. | Ohromnou silou mě drží za šaty, v límci košile chce mě uškrtit. |
| 19. | Do bláta mě odmrštil, prachu a popelu jsem podobný. |
| 20. | Křičím k tobě, a ty neodpovídáš; stojím tu, a ty jen přihlížíš. |
| 21. | Proměnil ses mi v ukrutníka, veškerou silou na mě útočíš. |
| 22. | Vysoko ve větru mě unášíš, smýkáš mnou v hrozné vichřici. |
| 23. | Vedeš mě na smrt, to jistě vím - do domu určeného všem živým. |
| 24. | Na zhrouceného přece nikdo ruku nevztáhne, když volá o pomoc ve své pohromě. |
| 25. | Copak jsem nad ubožákem neplakal? Neměl jsem soucit pro chudáka? |
| 26. | Když jsem však čekal dobro, přišlo zlo, namísto světla mě temno přepadlo. |
| 27. | Mé nitro bouří, nedá se utišit, dostihly mě dny soužení. |
| 28. | Nevidím slunce, chodím ve chmurách, přede všemi vstávám a naříkám. |
| 29. | Mé vytí připomíná šakaly, vydávám skřeky se pštrosy. |
| 30. | Kůže na těle mi zčernala, v kostech mi plane horečka. |
| 31. | Truchlivě zvučí moje citera, z mé píšťaly se line pláč. |
| ← Job (30/42) → |