← Job (3/42) → |
1. | Nakonec Job otevřel ústa a proklínal den, kdy se narodil. |
2. | Job tehdy řekl: |
3. | "Zhynout měl den, kdy jsem se narodil, i noc, kdy řekli: Chlapce jsme počali! |
4. | Kéž by se zatměl onen den, Bůh na nebi kéž by se po něm nesháněl, kéž vůbec nezačal s úsvitem! |
5. | Kéž by ho pohltila černá tma, mračno kéž by ho bylo přikrylo, zatmění kéž by ho přemohlo! |
6. | I tu noc měla zachvátit temnota, aby se do roku nemohla počítat, do počtu měsíců aby nevešla! |
7. | Ach ta noc - kéž byla neplodná, radostný výkřik poznat neměla! |
8. | Zaklínači dnů ji měli proklínat, ti, kdo jsou připraveni dráždit leviatana. |
9. | Kéž tehdy zhasla její Jitřenka, nadarmo kéž by na světlo čekala, paprsky úsvitu vidět neměla! |
10. | Své lůno přede mnou měla uzavřít, mé oči ušetřit všeho trápení. |
11. | Proč jsem už v lůnu nezhynul? Proč jsem nezemřel při porodu? |
12. | Proč tu byl klín, jenž mě přitulil? Proč prsy, z nichž jsem pil? |
13. | Byl bych teď ležel a mlčel bych, odpočíval bych v pokoji |
14. | společně s králi a velmoži, jejichž stavby jsou už troskami, |
15. | anebo s velmoži, kteří oplývali zlatem, kteří si příbytky naplnili stříbrem! |
16. | Proč jsem jak potrat nebyl zahrabán, jako nemluvně, jež světlo nevídá? |
17. | Tam už ničemové nikoho netrápí, tam si odpočinou všichni zdeptaní. |
18. | Také i vězni tam najdou úlevu, neuslyší tam už pokřik biřiců. |
19. | Malí i velcí jsou tam vedle sebe, otrok je bez pána, na svobodě. |
20. | K čemu je dáno světlo ubohým a život zatrpklým; |
21. | těm, kteří na smrt marně čekají, ač ji hledají víc než poklady; |
22. | těm, kteří jásají radostí, jakmile hrobu dosáhli? |
23. | K čemu je to člověku, jenž cestu nevidí a jehož Bůh ze všech stran obklíčil? |
24. | Mým denním chlebem je teď jen sténání, můj nářek proudí jako potoky. |
25. | Stalo se mi to, čeho jsem se bál, potkalo mě to, z čeho jsem měl strach! |
26. | Nemám pokoj, nemám klid, nemám odpočinutí. Přišlo trápení." |
← Job (3/42) → |