| ← Job (17/42) → |
| 1. | Dech mě opouští, mé dny skončily, jen hřbitov zbývá mi. |
| 2. | Jsou se mnou ale ještě ti posměvači - kvůli jejich zlobě nezamhouřím oči! |
| 3. | Slož za mne záruku, kterou určil jsi - kdo jiný by se za mě zaručil? |
| 4. | Jejich srdce jsi zbavil soudnosti, takovým přece nedáš zvítězit! |
| 5. | Říká se: ‚Kdo zištně zrazuje přátele, zbavuje vlastní děti vyhlídek.' |
| 6. | Bůh ze mě pro všechny udělal přísloví, kdekdo mi plivne do očí. |
| 7. | Oči se mi kalí hořkostí, z mých údů zbývá pouhý stín. |
| 8. | Při pohledu na mě se děsí poctiví, nevinní jsou pobouřeni: ‚Vida, bezbožník!' |
| 9. | Spravedlivý ale jde svou cestou dál, kdo má čisté ruce, se zviklat nenechá. |
| 10. | Nuže, vy všichni, zkuste to znovu - moudrého mezi vámi ale nenajdu! |
| 11. | Mé dny uplynuly i s mými úmysly, touhy mého srdce se zhatily. |
| 12. | Obrátit usilují noc na den, v temnotě říkají: ‚Světlo blíží se!' |
| 13. | Je-li mou nadějí domov ve hrobě, mám-li si ustlat lože v temnotě, |
| 14. | mám-li nazývat jámu otcem svým a červy svou matkou a sestrami - |
| 15. | kde potom bude ta má naděje? Ta má naděje - kdo ji zahlédne? |
| 16. | Sestoupí se mnou do hrobu? Lehneme si spolu do prachu?" |
| ← Job (17/42) → |