| ← Job (16/42) → |
| 1. | Job na to řekl: |
| 2. | "Už jsem těch věcí slyšel přespříliš - jako těšitelé jste ukrutní! |
| 3. | Prý: ‚Kdy už skončí to mluvení do větru?' Nebo: ‚Co tě dráždí ke tvým výlevům?' |
| 4. | I já bych uměl mluvit jako vy, kdybyste na mém místě usedli. Svými řečmi bych vás uměl zahrnout, potřásat nad vámi hlavou svou. |
| 5. | Svými ústy bych vás ale povzbudil, slova mých rtů by byla útěchou. |
| 6. | Mluvím-li, má bolest se nemírní, mlčím-li, v čem se mi uleví? |
| 7. | Teď jsi mě, Bože, opravdu vysílil. Zničils mě i mé nejbližší! |
| 8. | Vrásky na mém těle svědčí proti mně, má vyhublost vstává a obviňuje mě. |
| 9. | Zuřivě drásá mě Bůh, nenávidí mě, můj sok proti mně zuby skřípe, probodává mě pohledem. |
| 10. | Kdekdo si na mě ústa otevře, s posměchem bijí mě do tváře, všichni se srotili proti mně. |
| 11. | Bůh mě dal napospas ničemům, předhodil mě zlosynům. |
| 12. | Žil jsem v poklidu - vtom na mě udeřil, chytil mě za krk a bil a bil! Udělal si ze mě terč, |
| 13. | zasypává mě deštěm střel. Bez milosti mě seká do slabin, mou žluč nechá stříkat po zemi. |
| 14. | Dává mi jeden úder za druhým, vrhá se na mě jako válečník. |
| 15. | Zjizvenou kůži pytlem zakryl jsem, svým čelem ryji zem. |
| 16. | Tvář mi od pláče opuchla, stín smrti mi leží na víčkách. |
| 17. | Já přece nemám na rukou násilí, má modlitba je bez poskvrny! |
| 18. | Země, nepřikrývej moji krev, můj křik ať odpočinku nedojde! |
| 19. | Mám svědka v nebi právě teď, tam nahoře mám svého přímluvce. |
| 20. | Když se mi vysmívají přátelé, k Bohu přes slzy dívám se. |
| 21. | Kéž by se člověk mohl s Bohem přít, jako se lidé přou s přáteli! |
| 22. | Roky mně odměřené se chýlí ke konci, odcházím na cestu, z níž se nevrátím. |
| ← Job (16/42) → |