| ← Job (10/42) → |
| 1. | Už se mi hnusí žít, proto teď svému nářku povolím, z hořkosti duše promluvím. |
| 2. | Neodsuzuj mě předem - tak Boha oslovím - z čeho mě obviňuješ, prozraď mi. |
| 3. | Dělá ti dobře, že mě sužuješ? Proč pohrdáš vlastnoručním výtvorem a záměry ničemů vítáš s úsměvem? |
| 4. | Copak máš oči tělesné? Pohledem smrtelníka díváš se? |
| 5. | Copak jsou tvé dny lidským podobné, připomínají tvé roky lidský věk, |
| 6. | že na mně hledáš nějaký přestupek a po mém hříchu pídíš se? |
| 7. | Víš přece, že jsem nevinen a že mě z tvé ruky nikdo nevyrve! |
| 8. | Tvé ruce mne hnětly a tvořily - teď ses obrátil a chceš mě zahubit? |
| 9. | Vzpomeň si, že jsi mne z hlíny vytvořil - to mě chceš znovu na prach obrátit? |
| 10. | Což jsi mě kdysi jak mléko nenalil, nenechal jsi mě zhoustnout jako sýr? |
| 11. | Kůží a masem jsi mě přioděl, kostmi a šlachami spojils mě. |
| 12. | Z lásky jsi mě obdaroval životem, tvá péče střežila můj každý dech. |
| 13. | Toto však v srdci skrýval jsi, teď už jsem poznal tvé úmysly: |
| 14. | Abys mě hlídal, zda nezhřeším, abys mi neodpustil žádné přestupky. |
| 15. | Pokud jsem vinen, běda mi, nezvednu ale hlavu, i když jsem nevinný; přesycen jsem hanbou, zpitý trápením. |
| 16. | Kdybych se narovnal, budeš mě honit jako lev, svou úžasnou sílu na mě znovu prokážeš. |
| 17. | Postavíš další svědky proti mně, tvůj hněv proti mně se ještě rozmůže, tvá vojska mě zas a znovu vezmou útokem. |
| 18. | Proč jsi mě vůbec z lůna vyváděl? Kéž bych byl zhynul, než mě kdo uviděl! |
| 19. | Jako bych nikdy nebyl, tak bych na tom byl, z klína do hrobu by mě přenesli. |
| 20. | Copak mi nezbývá už jen pár dnů? Nech mě být, ať pookřeji aspoň na chvilku, |
| 21. | dříve než bez návratu odejdu do země příšeří a stínu, |
| 22. | do země černé jako tma, kde vládne stín a není řád, kde i sám rozbřesk je temnota." |
| ← Job (10/42) → |