| ← Isaiah (57/66) → |
| 1. | Spravedliví umírají a nikomu to nevadí; zbožní lidé navždy odcházejí a nikdo na to nemyslí, že spravedliví odcházejí před neštěstím. |
| 2. | Odcházejí v pokoji, odpočívají na loži, kdo přímou cestou kráčeli. |
| 3. | Teď ale přistupte, vy synové čarodějky, vy plémě nevěrníka a nevěstky! |
| 4. | Komu se to posmíváte? Komu se pošklebujete, na koho jazyk vyplazujete? Copak nejste děti vzpoury, nejste plémě lži? |
| 5. | Vášnivě smilníte v posvátných hájích a pod kdejakým stromem košatým; zabíjíte své děti v roklích pod skalními útesy! |
| 6. | Mezi balvany v roklích najdeš svůj úděl, právě ony budou tvým osudem. Vždyť právě jim vyléváš úlitby, jim přinášíš své moučné oběti. Copak mě tyto věci obměkčí? |
| 7. | Na vysoké a strmé hoře sis lože ustlala, na ni jsi stoupala, abys tam obětovala. |
| 8. | Za svými dveřmi, za svými veřejemi postavila sis památník. Daleko ode mě ses vysvlékla, vystoupilas na lože a doširoka odkryla; smlouvou ses s nimi spojila, jejich lože milovala, na úd zírala! |
| 9. | S olejem jsi za Molochem chodila, byla jsi samá vonná mast; do dálek jsi své posly vyslala, sestoupila jsi až do pekla. |
| 10. | Tou spoustou cest ses unavila, neřekneš ale: "Marná námaha!" V tom svém údu jsi život nalezla, a tak jsi nepolevila. |
| 11. | Koho ses tolik děsila a bála, že jsi zradila? Na mě sis ani nevzpomněla, vůbec jsi na mě nedbala! To proto, že jsem tak dlouho mlčel, přestala jsi mě mít v úctě? |
| 12. | Já sám odhalím spravedlnost tvou i tvé skutky - a k ničemu ti nebudou. |
| 13. | Až budeš volat o pomoc, nech se zachránit tou svou sebrankou! Všechny ty modly přece vítr odnese, odvane je už pouhý dech. Kdo se však ke mně uchýlí, dostane zemi za dědictví a obdrží horu mé svatosti. |
| 14. | On říká: Budujte, budujte, cestu připravte, překážky z cesty mému lidu odkliďte! |
| 15. | Toto praví ten Vznešený a Vyvýšený, jenž žije ve věčnosti a má jméno Svatý: Žiji vysoko a ve svatosti, ale i s tím, kdo je sklíčený a pokorný, abych oživil ducha pokorných, abych oživil srdce sklíčených. |
| 16. | Nebudu stále vznášet výčitky, nebudu se hněvat navěky - vždyť by se přede mnou každý duch zhroutil, každá duše, již jsem učinil! |
| 17. | Rozlítil jsem se nad hříchem jejich lakoty, bil jsem je ve svém hněvu skryt, oni však stále po svém odcházeli pryč. |
| 18. | Viděl jsem jejich cesty - přesto je uzdravím, znovu je povedu a útěchu jim navrátím, |
| 19. | ovoce chvály stvořím pro jejich rty. Pokoj! Pokoj vzdáleným i blízkým, praví Hospodin. Já je uzdravím. |
| 20. | Ničemové však budou jak moře bouřící, jež nemůže se utišit a jehož vlny kalným bahnem zmítají. |
| 21. | Můj Bůh praví: Není pokoje pro ničemy! |
| ← Isaiah (57/66) → |